Jaro, jarní očista, jarní půsty

Jaro je tady, pozná se to nejen podle kalendáře, ale hlavně podle toho, že se na sebe víc mračíme, urážíme se a nebavíme se spolu, prohlubují se nám vrásky mezi obočím a napovrch lezou zasuté křivdy a šrámy, o kterých jsme si mysleli, že jsou už dávno vyřešené. A jak praví klasik, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A tak místo abychom hledali chybu u sebe, obviňujeme kdekoho za kdeco a pomlouváme a nic nám není dost dobré. Není to nic jiného, než že otěže a vládu převzalo nejen jaro, ale i játra se žlučníčkem. A to nám dává pěkně zabrat. Nejen že jsme tzv. vnitřně nespokojeni a nevíme proč, často bez příčiny boucháme dveřmi, brbláme, pláčeme, křičíme, zvyšujeme hlas svůj i radiopře-hrávače a nic nám není dost dobré.

A jak už křičel i Trautenberk v krkonošských večerníčcích že i to „kyselo je moc kyselý“ - křik je známka obrovské přetíženosti jater z tzv. dobrého a hojného jídla. A právě na to kyselé kyselo bychom se měli v jarním ročním období velmi zaměřit. Tzv. kvásek, který se připravuje ze žitné mouky a vody a nechá se tři dny zkvasit, je vlastně taková základní dochucovací surovina při přípravě krkonošského kysela. Je to polévka z kořenové zeleniny zahuštěná kváskem ze žitné mouky a pomůže právě pročisti játra, odbourat stres a tzv. se celkově uvolnit.

Recept na kyselo je k dispozici ve všech makro kuchařkách, které jsou na trhu od českých autorů, tedy spíše autorek.

Dalším jarním počinem, kterým si velmi ulevíme je půst. Jakýkoliv - ať už jednodenní, třídenní čí týdenní, kdy buď nekonzumujeme nic, nebo doměkka uvařenou rýži natural s mrkví a všem vykládáme jak nám to nesmírně chutná, i když nám rýže někdy leze i ušima. Při půstu popíjíme teplou vodu s citronem. A kdo vydrží, ten vyhraje. Výsledkem jsou nejen čistá střeva, lepší pleť, ale hlavně úsměv na tváři. Zaprvé jsme to dokázali a zadruhé, se nemračíme na okolí a tím leckdy vzbuzujeme dotazy, cože nám to tak pomohlo? Půst je totiž ta nejlepší kosmetika, jakou si můžeme naordinovat na zlepšení pleti. Tím že zbavíme tělo různých tuků, hlenů, toxických látek, či jiných usazenin, se pročistí nejen střeva ale i pleť.

Pokud z nějakých důvodů nejíme kyselo, či si nenaordinujeme půst, tak alespoň dbáme na to, aby naše cesta vedla co nejčastěji do čisté přírody. Když potkáme pampelišku, či sedmikrásku, nebo bršlici, tak jí hezky poděkujeme, že pro nás vyrostla a šup už je naše. Také kopřivy a špenát z nich je vynikající jarní delikatesou. Snažíme se také zařazovat na talíř vše, co klíčí, zelená se a roste právě jen na jaře.

Jaro je úžasná doba, doba vzkříšení, doba nového života, doba nového pohledu. Jaro, to je začátek energie, která zde koluje tisíce let pořád stejně, ale stále nově.

Krásné jarní dny přeje Dagmar Lužná

Podzim = chřipka a kašel?

Typický obrázek dnešních dnů: chřipka. Nejdříve vysoká teplota, pak několik dní po sobě pálení v hrdle, úporný kašel s vykašláváním hustého hlenu, případné neustále tekoucí sekret z nosu a bolest celého těla; kdo by to neznal. Tato „choroba“ se může objevit prakticky kdykoliv a nečekaně, jenže si musíme uvědomit, že čím víc zmrzlin, jižného ovoce či potravin z jiných krajů jsme „spásli“, tím větší máme šanci, že nás chřipka (ať už prasečí, ptačí či jakákoli jiná) navštíví. Co tedy v rámci makrobiotického pohledu na chřipku dělat? Správný makrobiotik ví, jak na to. A kdo neví, tomu poradíme. Nejdříve ze všeho si nakoupíme kořen lotosu. Je to analogicky léčivá záležitost pro plíce; řez průduškou a řez kořenem lotusu je témeř obdobný. Lotos v podobě sušené najdeme v prodejnách zdravé výživy, nebo - pokud se nám podaří a máme za kamaráda Dana Doležala (firma DANFOOD), tak seženeme i čerstvý. To je totiž úžasný človíček, který tuto léčivou záležitost v rámci svého velkoobchodu dováží. A kdo se s Danem nekamarádí, tomu rádi lotos zašleme domů dobírkou.

Teď se pustíme do přípravy čaje: do půl litru vody dáme asi 3 kolečka sušeného nebo 2 kolečka čerstvého lotosového kořene a pomalu přivedeme k varu. Vaříme na malém plameni pod pokličkou asi 20 minut - zkrátka až máme vývaru asi čtvrt litru. Získáme čaj růžové barvy, takový hladivý, lehce šlemovitý, bez chuti a zápachu, který statečně po doušcích teplý vypijeme. A co s vyvařenými kolečky lotosu? Můžeme si udělat čaj „druhák“ - to znamená, ještě jednou celý postup opakujeme, ale vyvařené lotosové kořeny nevyhazujeme; buď je sníme jen tak, nebo si je nakrájíme do polévky (pokud máme vůbec na nějakou polévku v době chřipky chuť).

A začnou se dít věci. Začneme se odhleňovat na všech možných i nemožných místech a z našeho těla vychází takové odpady, že se nestačíme divit, kde se to v nás vzalo. Ale díky tělu za to, že se dokáže regenerovat a čistit. Tento lotosový čaj si dopřejeme asi týden, nebo do odeznění problému. Celý proces můžeme podpořit zázvorovým obkladem na záda na oblast plic, případně suchým solným obkladem na prohřátí plic, když máme zimnici. Pokud máme teplotu, až horečku, můžeme si čaj dochutit rýžovým sladem, který teplotu sráží, případně jablečným koncentrátem, který působí podobně. A je to. Velmi jednoduše vezmeme odpovědnost za svoje zdraví do svých rukou - ale musíme počítat s tím, že to bolí.

Pokud bychom náhodou věděli o kojící mamince, která má chřipkový problém buď se sebou nebo s miminkem, můžeme bez obav doporučit taktéž. Přes kojící maminku se lotos dostane i k miminku.

Lotos nám velmi pomůže, i pokud jsme zobali tvrdé sýry a vypečený chleba víc, než je zdrávo a máme zahleněné obličejové dutiny. Asi 3 kolečka čerstvého lotosového kořene nastrouháme na jemném struhadle a trošku zahustíme bílou moukou; pro otrlé přidáme i několik kapek čerstvé zázvorové šťávy. Vzniklé těstíčko přiložíme na čelo a dutiny, přikryjeme kapesníkem nebo gázou a vydržíme vleže asi půl hodiny. Je dobré si před aplikací potřít obličej sezamovým olejem, - zvláště pokud přidáváme zázvor. No a za půl hodiny se odmaskujeme. Aplikaci obkladu (vždy z čerstvě připraveného lotosu) můžeme používat asi 3-5 dní, nebo do odeznění problému. A protože už jsme znalí, tak se ani nedivíme, co všechno se z našich obličejových dutin uvolní a jsme rádi, že jsme. A protože jistě nechceme další chřipkovou anabázi opakovat na jaře nebo při další chřipkové epidemii, dobře si rozmyslíme, co si dáme na talíř. A jsme vděční, že máme a známe makrobiotickou kuchyni a její preventivní působení.

Řečnická otázka na závěr: A co pak budou dělat lékaři, když se všichni začnou stravovat makrobioticky a nebudou nemocní? ;-)

Krásné podzimní dny přeje Dagmar Lužná

O historii cukru

Dagmar Lužná | Zpravodaj 11 Makrobioklubu Dobruška | 2004

Nostalgie po starých dobrých časech je stará jako lidstvo samo. V mytologii celého světa se vyskytují zmínky o ztraceném ráji - rajské zahradě Eden. Určté náznaky nám poskytuje bible. Biblický člověk žil z darů přírody a měl proti dnešním měřítkům neuvěřitelně dlouhý život. Lidé konzumovali mandle, lískové a vlašské ořechy, pistácie, jablka, fíky, hrozny, olivy atd. Hlavní součástí výživy byl ječmen, pšenice, žito, proso, dále cibule, okurky, melouny, pórek, čočka, hořčice, med atd. Všechny tyto poživatiny byly bohatými zdroji přírodních cukrů. Od dob rajské zahrady Eden po tisíce let neznal člověk produkt, kterému my říkáme cukr. Přesto se zdravě vyvíjel. Žádná ze starobylých knih - Mojžíšův zákon, Nový zákon ani Korán se o něm nezmiňuje.

Kde byl tedy počátek historie cukru? Ze starodávých záznamů můžeme získat dostatek informací o postavení cukrové třtiny. Byl to drahý luxus - surovina dovážená z dalekých zemí Indie za drahé ceny a používaná k obětním darům. Indové ji pěstovali ve dvorcích svých domů a postupně se ji naučili žvýkat pro její sladkou chuť. Řekové tuto rostlinu popsali v roce 25 před Kristem jako druh medu, který roste v kmíncích nebo ve stéblech. Až římský spisovatel v dobách císaře Nerona dal tomuto zázraku název sacharrum. Univerzitám v Persii je připisován výzkum a vývoj procesu ztužování a rafinace třtinové šťávy na pevnou formu bez kvašení. Od této doby byla umožněna přeprava a obchod s touto srovinou. Teprve až kolem roku 600 n. l. začali sami Peršané s pěstováním třtiny. Třtina byla sbírána, šťáva stáčena a s přídavkem mléka vylepšována do nejzářivější bělosti. Kousek sacharra byl ve své době pokládán za vzácnou léčivou látku a jako takový i používán.

Persii dobyla vojska islámu a jako cennou válečnou trofej si odvezla návod na zpracování sladké třtiny na lék. Zanedlouho poté Arabové převzali obchod s třtinou do svých rukou. Takzvaná "saracénská šťáva" se stala oblíbeným občerstvením. Arabové na své dobyvatelské výpravy brali s sebou rýžová zrna a řízky sladké třtiny, protože bylo jednodušší si je vypěstovat na místě, než dovážet finální produkt.

Arabové v lékařství a zvláště v chirurgii došli k novým objevům. Jako první začali používat anestetika, dali základ chemii, objevili nulu, znovuobjevili algebru, pokročili významně v astronomii, objevili alkohol, dosáhli fantastických výsledků ve zpracování kovů, textilií, skla, keramiky, kůže a podle vzoru Číňanů zahájili výrobu papíru. Ze všech těchto objevů nejvíce ovlivnil západní civilizaci právě papír a cukr. Cukr byl také hlavní důvod pro pád arabské říše. Podle dochovaných zpráv německého cestovatele a botanika Leonarda Rauwolfa (kolem r. 1573) "Turci a Maurové odřezávají jeden kousek cukru za druhým a žvýkají a pojídají na ulicích, zvykají si na obžerství a už dávno nejsou těmi obávanými bojovníky, jako dříve". Tento cestovatel a botanik pochopil, jak je závislost na cukru zhoubná.

Po vzestupu islámu se cukr stal politickou devízou. Mnozí byli ochotni udělat cokoliv, jen aby ho dostali. Stejný osud, který postihl arabské dobyvatele, postihl i jejich křesťanské protivníky. Na křížových výpravách, určených k osvobození Svaté země od sultána, křižáci brzy přišli saracénské šťávě na chuť. Dnes mají mnozí z nás tak silně zakořeněný návyk na cukr, že si jen těžko dokážeme představit reakci křižáka, na cukr nezvyklého. Působil na ně jako ta nejhorší droga. Evropští vládcové postupně zjišťovali, že jejich velvyslanci u egyptského dvora jsou korumpováni návykem na cukr a že udělají cokoli, jen aby dostali svou porci sladké šťávy a cukroví. Poslední křížová výprava skončila v roce 1204 n. l., avšak roku 1306 je zde pokus o vyvolání další křížové výpravy papežem Klementem V.; už tu ale nejde o osvobození Svaté země, ala o obsazení území, kde se pěstuje sladká třtina. Pokud by se podařilo území obsadit, mohla by se třtina začít pěstovat i na území Kypru, na Maltě a Sicílii a dále dovážet do křesťanských zemí.

V honbě za cukrem byli z Evropanů první Portugalci, protože na Pyrenejský poloostrov doveli třtinu během okupace Saracéni. Byly zde založeny obrovské plantáže třtiny a už v roce 1444 zde byli dovezeni první otroci, černoši z Afriky. O dalších deset let později už byl papež donucen dát požehnání k přepravě otroků na Kanárské ostrovy a další území, protože cukr se stal politickým prostředkem a jeho výroba šla ruku v ruce s otroctvím. Kolem r. 1500 holandští obchodníci přišli s do té doby neznámou strategií - prodávali otroky na úvěr a dostávali zaplaceno cukrem. Ten byl dále exportován do všech zemí tehdejší Evropy. Císařové a králové stavěli bohaté paláce z prostředků, získaných na daních z prodeje cukru. Žádný další produkt neovlivnil politickou historii tak, jako cukr. Když se k tomu přidala kolem r. 1515 výroba rumu z kvašené třinové šťávy, státy začaly bohatnout a šlo to tak daleko, že panovníci byli ochotni jít do války za udržení kontroly nad tímto odvětvím. Slovo cukr znamenalo bohatství.

Křižáci s sebou ze svých tažení přinesli také informace o tom, jak využít cukru při výrobě piva a vína. Tak začalo pančování, tj. přidávání cizorodých látek, čímž cukr bezesporu je. Pivo se vyrábělo z ječmene, sladu a chmele. Ochrana byla velmi přísná. Vařené pivo se vylilo na lavici, sládek se do něj posadil v kožených kalhotách a pokud se přilepily, byl obviněn z pančování a vystaven na pranýři nebo vyhnán z města. Naši předkové se drželi tradičních a vyzkoušených metod. Jenže lidé jsou lidmi a nastoupilo pokušení. Třeba se zrovna nám nic nestane. Ale organismus začal vysílat varovné signály. U námořníků, převázejících cukr, se začaly objevovat potíže se zuby. Sluhové v domácnostech boháčů, kde se konzumoval cukr, si všimli, že moč jejich pánů páchne nezvykle nasládle. U lidí, kteří pracovali v rafineriích a ve skladech s cukrem, došlo k hojnému výskytu rychlých souchotin.

V roce 1747 se začalo v Berlíně experimentovat s jakýmsi druhem pastináku, dovezeným z Itálie. Francouzi pak za velké podpory Napoleona Bonaparta (protože i jeho vojáci byli závislí na cukru) přišli na způsob, jak z tohoto druhu, původem z Babylonie, získat cukr. Na stavbu rafinerií byly udělovány státní licence a Francii se podařilo během jednoho roku vyrábět cukr jen z domácích zdrojů. Pěstování cukrové řepy se tak rozšířilo po celé Evropě.

Na počátku 19. století se po vynálezu parního stroje a vakuových nádob obrovským způsobem rozšířily mamutí rafinerie po celých USA i po celém světě. Cukr se vyrábí jak cukrové třtiny, tak z cukrové řepy. A spotřeba cukru strmě stoupá. Nastupuje největší devastace lidského organismu v dějinách lidstva. Nastupuje obrovský nárůst nově objevené nemoci, nazvané diabetes.

Ve starobylých civilizacích se věřilo, že veškeré potíže tělesného i duchovního rázu jsou z jídla. Také moudré vědmy středověké Evropy znaly řád vesmíru, zákonitosti ze života zvířat, ptáků a samozřejmě lidí. Proto odmítaly konzumaci cukru jako jedu, způsobujícího halucinace. Jenže tím se rozpoutala nevraživost církve proti lidovým vědmám, protože církev a stát profitovaly z prodeje cukru. Tak vznikla inkvizice a údajné čarodějnice šly na hranici. Tím se úplně zničily informace těchto babek kořenářek, předávané z generace na generaci a nástup cukrové deprese byl označen za očarování ďáblem. V dobách honů na čarodějnice získala středověká církev naprostou kontrolu nad lékařským vzděláním a praxí. Po celá staletí sváděli lékaři příznaky cukrové deprese, proti níž nemohli najít lék, na čarodějnictví. Moudří lidé, kteří chápali podstatu cukrové deprese a upozorňovali, že lidské tělo ani mozek nedokáží přísun cukru zvládnout, byli vyhnáni, umlčeni, upáleni. Až dnes se objevují signály o škodlivosti cukru pro lidský organismus. Západní medicína začíná bít na poplach.

Zkuste se podívat na složení našich potravin. Nebo zkuste ze spíže vyndat vše, co je s cukrem. Nezůstane vám tam skoro nic. Zkuste si zavařit ovoce jen se špetkou soli. Nebo se sušenými hruškami. A pokud chcete snížit množství cukru, musíte především ubrat soli...

Podle knihy William Dufty: Cukrové trápení